První dny v Aucklandu

 
 Po několikaletém snění o cestě na NZ jsem se tu konečně ocitla. Jupí jej! A jak se to všechno stalo? V březnu 2014 jsem získala Working Holiday vízum a v lednu 2015, dva dny před mými dvacátými pátými narozeninami, jsem přistála v Aucklandu. Jak prosté :-)

Faktické informace:

• Cena za vízum: 2815,- Kč (kurz Komerční banky) 
• Jednosměrná letenka s Finnair: Praha-Helsinki-HongKong-Auckland, délka letu cca 30 hodin, cena 15 167,- Kč. Koupená šest týdnů před odletem s pomocí pana Ing. Oldřicha Théra. Jen tak mimochodem, obávaný padesátiminutový přestup v Helsinkách byl naprosto v pohodě, asi za 15 minut po přistání jsem byla u gatu do HongKongu (i se zastávkou na záchodě a přechodem přes pasovou kontrolu) a ještě jsem tam musela čekat.
• Z Aucklandského letiště jsem do centra dojela modrým autobusem Airbus Express, který zastavuje přímo před východem a jezdí tuším každých 30 minut. Cena 16 NZD. 
• Ubytování: první dvě noci jsem strávila v hostelu Newton Lodge, který se nachází v jedné z postranních uliček Queen Street, tedy přímo v centru. Cena za jednolůžkový pokoj 48 NZD/noc. Pro krátkodobé pobyty ho můžu vřele doporučit.

Hned po koupi letenky jsem si začala zařizovat ubytování na první dny/týdny pobytu v Aucklandu. Jelikož jsem chtěla co nejvíce ušetřit a věděla jsem, že zařizování IRD, bankovního účtu a hledání práce bude minimálně dva týdny trvat, rozhodla jsem se využít wwoofing, konkrétně stránku www.helpx.net. Wwoofing funguje na tom principu, že pár

My host's garden

hodin denně u někoho pracujete, za což vám dotyčný výměnou poskytuje ubytování a popř. i stravu. Je to dobrá varianta, pokud víte, že budete zůstávat na jednom místě a nechcete při tom moc utratit. V mé situaci se to zdálo být tou nejvýhodnější variantou.Přes Helpx mě kontaktovalo několik lidí. S jedním z nich jsem se domluvila a po dvou dnech v hostelu se k němu přestěhovala. I když se to může na první pohled zdát docela riskantní, ve skutečnosti je to skvělý způsob, jak se dostat mezi kiwi a získat spoustu zážitků.

PRVNÍ TÝDEN padl na papírování.  

IRD se vyřizuje na poště. Všechno proběhlo hladce, zapotřebí jsou akorát kopie pasu a mezinárodního řidičáku a vytištěné vízum. Musíte uvést adresu, na kterou IRD přijde. Pokud budete IRD potřebovat dříve, můžete zavolat na číslo, které při jeho zařizování na poště dostanete a zjistit si ho. 

Na otevření bankovního účtu je zapotřebí Proof of accomodation. Původně jsem si chtěla účet otevřít spolu s IRD na poště, tedy u Kiwibank. Tam ale dělají s Proof of accomodation hrozné problémy, takže když mi neuznali potvrzení od landlorda, šla jsem do ANZ, kde mi ho bez okolků uznali a do půl hodiny byl účet na světě. Žádné poplatky ani počáteční vklad.

Zato simkarta byla poněkud problematická. Jako první jsem šla do Sparku, kde mi řekli, že můj telefon jejich simkarty nepodporuje (mám Lenovo). Vlezla jsem tedy do obchodu Vodafone, který byl o dva metry dál. Bohužel jsem ale narazila na prodejce čínské národnosti, který mi neodbytně tvrdil, že u nich si kartu určitě koupit nechci... Spolu s jeho Chinglish to byla smrtelná kombinace, takže jsem obchod opustila a nakonec to dopadlo tak, že jsem si v supermarketu koupila 2Degrees, kterou jsem původně vůbec nechtěla Nevadí. Samotná simka stála 5 NZD a druhý den jsem si ji na benzince nabila na 20 NZD.

DRUHÝ TÝDEN jsem se vrhla na hledání práce. 

Landlord byl přesvědčený, že si mám hledat práci v Devonportu, tedy v místě mého bydliště.

Devonport

Inu, proč ne... Začala jsem obcházet místa, kde by se mi líbilo pracovat. Jaksi jsem si ale s sebou zapomněla vzít milion kopií svého životopisu, který po mě všude chtěli, a tak jsem si šla několik CVček vytisknout. Pak už jsem jen rozdávala a rozdávala. Kavárny, pekárny, čokoládovna... potom už i hotely, restaurace, jeden supermarket... Nakonec jsem se vydala hledat i do centra. Po třech dnech obcházení jsem měla v nohách "sto" kilometrů a rozhodla jsem se pro jednodenní voraz. Abych jen tak nelenila, udělala jsem ještě několik telefonátů, ale všude akorát slibovali, že se ozvou, když budou někoho hledat.

Byla jsem trochu překvapená, že mě ani na jednom místě nevzali okamžitě (jak naivní, že?). Byla jsem si ale jistá, že se dříve nebo později něco vyloupne. V tom mi zazvonil telefon. Ze sluchátka se ozvala se slečna z italské restaurace. V pondělí nastupuji  Pár minut na to mi přišel email ze SkyCity: přijímací pohovor byl stanoven na středu. Asi za hodinku se znovu rozezněl telefon a paní z Devonportské čokoládovny se ptá, jestli mám stále zájem u nich pracovat. Jasně, že mám!! Muhehe :-) Bude práce! No vida, zase tak dlouho to netrvalo.