Jak už název napovídá, Northland označuje nejsevernější region Severního ostrova. Tato oblast se vyznačuje nejteplejším podnebím na Novém Zélandu, dlouhými písečnými plážemi, damaroňovými lesy a travnatým kopcovitým terénem. V noci lze v místních lesích spatřit symbol Nového Zélandu - ptáka Kivi, přes den zase tmavomodrého Pukeko.
Moje cesta začíná jak jinak než v Aucklandu, odkud vyrážím autobusem do Bay of Islands, konkrétně do malého turistického městečka Paihia. Po čtyřech hodinách vystupuji v centru Paihii, odkládám věci ke kamarádům do hostelu a vydávám se na procházku k vodopádům Haruru Falls. Vede k nim nenáročná cesta lesem v délce pět kilometrů. Část cesty vede přes mangrovový les. Mangrovy jsou zvláštní tím, že rostou na místech, kde se sladká říční voda mísí se slanou mořskou. Vyrůstají doslova z bahna a vytvářejí skvělé prostředí pro spoustu živočichů jako například ústřice.
Podél řeky docházím k až k vodopádům a vracím se stejnou cestou zpět. Celá trasa nakonec měří asi 15 kilometrů a zabírá mi přibližně 3,5 hodiny. Po dlouhé době strávené ve městě je pro mě těch pár hodin strávených v případě jako balzám na duši. Kdybych neměla v Aucklandu skvělou práci, už bych dávno brázdila novozélandskou krajinou.
Druhý den je ve stylu relaxace a my s kamarády vyrážíme do nedalekých termálních jezírek Ngawha Hot Pools v Kaikohe. Za čtyři dolary se mažeme bahnem a užíváme si zapáchající koupel v teplých sirných pramenech.
Z Paihii pak vyrážíme autem směr dálný sever. Naším cílem je kemp Tapotupotu na samém konci Severního ostrova. Dorážíme při západu slunce, rozkládáme stan, připravujeme spaní, a vydáváme se povečeřet na pár metrů vzdálenou pláž. Krátíme si dlouhou chvíli blbnutím s foťákem.
Kemp nenabízí nic víc než studené sprchy a suchý záchod, ale i přesto je úchvatný. Po setmění se nad námi rozzáří obrovský měsíc a nebe plné hvězd. Jelikož tu není elektřina, většina lidí jde po se západem slunce spát. Brzy zjišťujeme, že bude nejlepší udělat to samé a odebíráme do "postele". Druhý den nás navíc čeká pořádný výšlap.
Kolem desáté ráno vyrážíme z kempu po stezce vedoucí podél pobřeží k největší atrakci na Cape Reinga - nejseverněji situovanému bílému majáku na Novém Zélandu. Šplháme do kopců, slunce pálí, pot nám teče po zádech. Výhled ale stojí za to: Tichý oceán s útesy a zálivy na jedné straně a lesem porostlé kopce na druhé.
Po dvou hodinách dorážíme zpocení a utahaní k majáku.
Vzhledem k tomu, že jsme za celou dobu kromě ptáků a divokých prasat nepotkali ani živáčka, působí davy turistů u majáku jako pěst na oko. Od majáku je úžasný výhled na pohádkovou, písečnou pláž Te Werahi. I když jsme z předchozího tracku zničení, chceme pláž vidět zblízka. Vydáváme se tedy na další čytřicet pět minut dlouhou cestu dolů.
Dorážíme na místo a naše (tedy hlavně moje, nevím, jak je na tom zbytek party) očekávání se plní. Ráj na zemi. Jemný píseček, průzračná voda, nikde ani noha, pláž je celá naše. Neuvěřitelně nádherné počasí (je duben, tudíž podzim!!) tohle už tak dokonalé místo posunuje ještě na vyšší level.
Celou cestu absolvujeme později ještě zpátky, takže jsme na konci slušně vyřízení. Stálo to ale za to. Další dny už navíc tak náročné nebudou.
Na druhý den ráno kemp opouštíme nadobro a vyrážíme si užít trochu srandy. Před námi je sjíždění písečných dun v rezervaci Te Paki. Po příjezdu na místo si za patnáct dolarů si půjčujeme prkna a šplháme po písku na vršek. Pohled seshora je celkem děsivý, ale po první jízdě nás strach opouští a nakonec strávíme sjížděním dun dvě hodiny. V závěru už zkušeně povzbuzujeme ostatní "prknaře". Jsem moc ráda, že jsem si to nenechala ujít. Ostatně prkna to je moje.
Pokračujeme v cestě na jih. Dalším bodem programu je Ninety Mile Beach neboli devadesátimílová pláž, která sice nemá devadesát mil, ale i tak je sakra dlouhá. Písek je tu tak tvrdý, že se po ní můžou prohánět auta, ba dokonce i autobusy. My ale parkujeme před pláží a docházíme na ní po svých. Konec je v nedohlednu. Zkoušíme vodu. Je studená, což nás nepřekvapuje. Vlny jsou stejně tak velké, že by se v ní nedalo koupat. Takže se jen tak válíme a relaxujeme.
Když už máme povalování dost, opouštíme tuto obrovskou pláž a jedeme dál. V Kohukohu nás trajekt i s autem převáží přes malebný záliv obklopený zelenými kopečky. Vyloďujeme se ve městečku Rawene a míříme do kempu Trounson Kauri Park Campsite, kde máme v plánu strávit další noc. Dojíždíme za tmy. Kemp stojí přímo uprostřed lesa. Zázemí je sice trochu sešlé, ale po dvou dnech se konečně můžu osprchovat v teplé vodě. Slast! Kamarádi jdou brzy spát, zatímco já si ještě pár hodin užívám zpěvu nočních ptáků a zvuků přírody.
Je před námi poslední den. Ústředním bodem je Waipoua Forest Park. Co je na tomto parku tak zajímavého? Rostou v něm obří, několik tisíc let staré stromy, které v češtině nazýváme damaroně, v maorštině jsou to kauri. Les protíná několik stezek, které vedou k největším stromům na Novém Zélandu. Vydáváme se po některých z nich a přitom míjíme Tane Mahuta (v překladu bůh lesa) - nejvyšší strom celého lesa - měřící 51 metrů, který několik dalších o něco menších damaroní. Je to příjemná, nenáročná procházka, většinou po rovině a celkově velmi příjemný zážitek. Obrovské damaroně jsou fascinující.
Naše cesta po severu tímto končí. Viděli jsme vše, co jsme chtěli. Nasedáme do auta a ujíždíme směr Auckland. Cestou si děláme malou zastávku na fish and chips ve městě Dargaville. Pak už je čas na návrat do běžného pracovního života, jupíí :-D
Moje cesta začíná jak jinak než v Aucklandu, odkud vyrážím autobusem do Bay of Islands, konkrétně do malého turistického městečka Paihia. Po čtyřech hodinách vystupuji v centru Paihii, odkládám věci ke kamarádům do hostelu a vydávám se na procházku k vodopádům Haruru Falls. Vede k nim nenáročná cesta lesem v délce pět kilometrů. Část cesty vede přes mangrovový les. Mangrovy jsou zvláštní tím, že rostou na místech, kde se sladká říční voda mísí se slanou mořskou. Vyrůstají doslova z bahna a vytvářejí skvělé prostředí pro spoustu živočichů jako například ústřice.
 |
| Mangroves |
 |
| Haruru Falls |
 |
| Ngawha Hot Pools Kaikohe |
 | ||
| Tapotupotu Campsite |
Kemp nenabízí nic víc než studené sprchy a suchý záchod, ale i přesto je úchvatný. Po setmění se nad námi rozzáří obrovský měsíc a nebe plné hvězd. Jelikož tu není elektřina, většina lidí jde po se západem slunce spát. Brzy zjišťujeme, že bude nejlepší udělat to samé a odebíráme do "postele". Druhý den nás navíc čeká pořádný výšlap.
 |
| Tapotupotu Campsite from the track |
Kolem desáté ráno vyrážíme z kempu po stezce vedoucí podél pobřeží k největší atrakci na Cape Reinga - nejseverněji situovanému bílému majáku na Novém Zélandu. Šplháme do kopců, slunce pálí, pot nám teče po zádech. Výhled ale stojí za to: Tichý oceán s útesy a zálivy na jedné straně a lesem porostlé kopce na druhé.
 |
| Track z Tapotupotu k majáku |
Po dvou hodinách dorážíme zpocení a utahaní k majáku.
 |
| Maják na Cape Reinga |
Vzhledem k tomu, že jsme za celou dobu kromě ptáků a divokých prasat nepotkali ani živáčka, působí davy turistů u majáku jako pěst na oko. Od majáku je úžasný výhled na pohádkovou, písečnou pláž Te Werahi. I když jsme z předchozího tracku zničení, chceme pláž vidět zblízka. Vydáváme se tedy na další čytřicet pět minut dlouhou cestu dolů.
 |
| Te Werahi Beach |
 |
| Sestup na Te Werahi Beach |
Dorážíme na místo a naše (tedy hlavně moje, nevím, jak je na tom zbytek party) očekávání se plní. Ráj na zemi. Jemný píseček, průzračná voda, nikde ani noha, pláž je celá naše. Neuvěřitelně nádherné počasí (je duben, tudíž podzim!!) tohle už tak dokonalé místo posunuje ještě na vyšší level.
Celou cestu absolvujeme později ještě zpátky, takže jsme na konci slušně vyřízení. Stálo to ale za to. Další dny už navíc tak náročné nebudou.
Na druhý den ráno kemp opouštíme nadobro a vyrážíme si užít trochu srandy. Před námi je sjíždění písečných dun v rezervaci Te Paki. Po příjezdu na místo si za patnáct dolarů si půjčujeme prkna a šplháme po písku na vršek. Pohled seshora je celkem děsivý, ale po první jízdě nás strach opouští a nakonec strávíme sjížděním dun dvě hodiny. V závěru už zkušeně povzbuzujeme ostatní "prknaře". Jsem moc ráda, že jsem si to nenechala ujít. Ostatně prkna to je moje.
 | |
| Te Paki Reservation Foto by Jakub Urbášek |
 |
| Ninety Mile Beach |
Je před námi poslední den. Ústředním bodem je Waipoua Forest Park. Co je na tomto parku tak zajímavého? Rostou v něm obří, několik tisíc let staré stromy, které v češtině nazýváme damaroně, v maorštině jsou to kauri. Les protíná několik stezek, které vedou k největším stromům na Novém Zélandu. Vydáváme se po některých z nich a přitom míjíme Tane Mahuta (v překladu bůh lesa) - nejvyšší strom celého lesa - měřící 51 metrů, který několik dalších o něco menších damaroní. Je to příjemná, nenáročná procházka, většinou po rovině a celkově velmi příjemný zážitek. Obrovské damaroně jsou fascinující.
 |
| Tane Mahuta (Bůh lesa) Waipoua Forest Park |
Naše cesta po severu tímto končí. Viděli jsme vše, co jsme chtěli. Nasedáme do auta a ujíždíme směr Auckland. Cestou si děláme malou zastávku na fish and chips ve městě Dargaville. Pak už je čas na návrat do běžného pracovního života, jupíí :-D
 |
| My crazy friends :-D |
