Jednoho krásného dne jsem si řekla, že je zase čas na nějaké dobrodružství, a tak jsem se sama samotinká vydala na výlet do Rotorui, města proslaveného svou geotermální aktivitou.
Akčně jsem si koupila jízdenku na autobus, který měl z Aucklandu vyrážet v pátek kolem osmé večer. Znamenalo to po práci na otočku domů pro věci, zpátky do Devonportu na trajekt a hurá do města, přičemž do Rotorui jsem měla dojet kolem půlnoci. Nu což, pro zážitky se občas musí trpět, takže jsem si v Rotoruře našla hostýlek s 24-hodinovým check-inem, a dál jsem to neřešila.
Autobus nejen, že přijel pozdě, ale navíc jsme v něm ještě dalších 40 minut seděli bez klimatizace. Po necelé hodině spoždění jsme konečně vyrazili na cestu, přičemž naše řidička musela ještě cestou zastavit natankovat. Nebudu zapírat, že mě tento "profesionální" přístup poněkud rozčaroval... Cestou jsem své nasrání ale nějak vstřebala a těšila jsem se, jak si v hosteli zalezu do postele a pořádně se vyspím.
Jenže ouha! Po příchodu k hostelu přišlo nemilé zjištění, že je zavřeno a nikde nikdo. Zvoním, přešlapuji před vchodem, je asi jedna ráno a venku asi osm stupňů. Snažím se zachovat klid a smiřuji se s tím, že budu muset přečkat noc někde v parku. V tom se objevují tři obyvatelky hostelu a odemykají dveře. Proklouzávám tedy dovnitř a "uvelebuji" se na gauči ve společenské místnosti. Postel to sice není, ale alespoň nemusím mrznout venku. Na gaučích se ještě povalují poslední odpadlíci a koukají na TV. Předpokládám, že nebude dlouho trvat, oni se odeberou do svých postelí a já zůstanu v obýváčku sama a dám si alespoň pár hodinek spánku.
To by ale nebyl ten pravý den blbec, kdyby šlo všechno hladce. S přibývajícími hodinami přichází stále více lidí, kteří se očividně vracejí z klubů. Že nejsou v úplně střízlivém stavu, říkat nejspíš nemusím. Rozhodně nevypadají, že by se chystali do postele. Rozjíždějí filosofické konverzace o nesmrtelnosti brouka a své zaujetí zdůrazňují rozhořčenými výkřiky a vybraným slovníkem. Smiřuji se s tím, že mě spánek mine.
Společnost se nakonec rozchází kolem půl páté ráno a já asi na dvacet minut usínám. Jupíí :-D Po vydatném spánku posnídávám a kolem šesté ráno se vydávám do města. Do zrcadla se radši nekoukám...
Útěchou mi je východ slunce v Kuirau Parku. V parku bublají termální jezírka, ze země vychází bílý dým a všude je cítit síra. Je podzim, a stromy jsou zabarvené do hnědo-červena. Místní už připravují stánky na pravidelné sobotní trhy. Později se sem vrátím pro ranní kávu a preclík.
Moje ranní procházka pokračuje do druhého parku Government Gardens. Brzy zjišťuji, že se tu zrovna koná největší každoroční akce - maraton. Za doprovodu haka tance, předváděného skupinou Maorských tanečníků, vybíhají ze startu první závodníci.
Svítí sluníčko, tak se vyhřívám na lavičce. Blíží se ale čas mého odjezdu do nedalekých geotermálních oblastí Waiotapu a Waimangu, takže se přesunuji na stanovené místo. Zanedlouho nasedám do minibusu a opouštím Rotoruu.
Za zajímavého povídání pana řidiče dorážíme k první atrakci - gejzíru Lady Knox. Každý den v deset hodin se do něj nasype mýdlový prášek, který způsobí, že z něj začne stříkat voda do výšky až dvaceti metrů.
Pak už nás řidič vysazuje před geotermálním parkem Waiotapu.
Vybírám si nejdelší ze tří tras, které parkem vedou a začínám s objevováním. Park tvoří spousta různě barevných, bublajících a kouřících termálních
jezírek. Největší atrakcí je jezírko Champagne Pool s okrově žlutým okrajem. 
Po hodinové procházce nasedám opět do minnibusu a vyrážím směr Waimangu Volcanic Valley, což je jediný napevno zformovaný, neměnící se hydrotermální systém na světě. Udolím Waimangu vede asi devadesátiminutová trasa, při které se otevírají výhledy na nádherná geotermální jezera obklopená hustými lesy. Z jezera Frying Pan, největšího horkého pramene na světě, jsem naprosto unešená. Třicet osm tisíc metrů čtverečních koučící se vody je něco opravdu unikátního. Vůbec se mi od tohoto krásného místa nechce, ale tlačena časem se vydávám dál.
Zhruba v půlce přicházím ke kráteru Inferno. Hladina intenzivně modré vody, která dosahuje teploty až 80°C, je zdánlivě klidná. Ve skutečnosti se pod ní ale skrývá gejzír. Dokonce se jedná o největší takovýto jev na světě.
Pomalu se blížím k jezeru Rotomahana, které se nachází na úplném konci celé trasy. Netrvá dlouho a ocitám se na jeho březích. Na pozadí hory Tarawera se tu hrdě plaví černé labutě, jejichž lov, stejně jako všech ostatních ptáků tady, je zakázán.
Do příjezdu autobusu, který mě má vyzvednout, zbývá dost času, takže se uvelebuji na lavičce a užívám si ticho a majestátnost okolní přírody.
