Střípky z West Coast

Návrat do Wanaky byl jako návrat zpátky domů. Starý dobrý George nezklamal, nechal mě přespat dvě noci, tak jsem mu alespoň posekala trávník a vyvenčila psa. Bude se mi stýskat, ale je čas jít. Mám domluvený další wwoofing, tentokrát na západním pobřeží, konkrétně u ledovce Franz Josef. 

FRANZ JOSEF 

Autobus přijíždí, (jupí! žádná další nemilá překvapení) a já vyrážím na cca tří a půl hodinovou cestu podél pobřeží. Přijíždím do sluncem zalitého Franz Josef. Už velmi brzy zjistím, že slunce tu není tak úplně častým jevem, ale o tom až později. Vítá mě majitel hostelu César, energický pětatřicátník z Argentiny. Ukazuje mi pokojíček, kde budu v následujích 2 týdnech bydlet. Je to čtyřlůžák, ale jsem tu prozatím sama. Později se ke mně stěhuje další wwooferka z Ásie, která za dva dny zase odchází, pak se pro změnu stěhuji já do vedlejšího pokoje… Ale no worries.

Pracovat začínám druhý den ráno. Mám na starost úklid kuchyně, převlíkání postelí, vysávání atd. Celkem pohodička. Tři hodinky denně, za které na oplátku dostávám ubytko, neomezený internet, snídani a polévku k večeři. Césarova manželka Erika je taky fajn, ukazuje mi, co a jak, a já si začínám pomalu zvykat. 

 
Dopoledne prší, ale odpoledne déšť naštěstí ustává, a tak vyrážím k ledovci. Nejsem sama. Tehdy si ještě neuvědomuji, že všichni vlastně využívají toho, že na chvíli přestalo pršet. Docházím k čelu ledovce. Jde o celkem zajímavý úkaz. Okolí totiž tvoří deštné lesy s vysokými stromovými kapradinami a ve vlhkém vzduchu si člověk připadá spíše jako v tropickém pralese. A pak se najednou z ničeho nic objevují hromady sněhu. Díky vydatným srážkám stékají ze všech stran hor vodopády, což v kombinaci se zalesněnými horami a zasněženými vršky tvoří úžasnou scenérii. Tož líbí se mi tu. 

 

Dny ubíhají, prší, prší, prší, někdy víc, někdy míň. I přesto zvládám projít všechny tracky, včetně těch náročnějších a delších jako je Roberts Point Track (12 km), kde jdu vesměs celou dobu ve vodě, 

nebo Alex Knob Track (17 km), kdy mám neskutečné štěstí, protože si vyberu jediný den, kdy je jasno, takže mám ze shora úžasný výhled. 

FOX GLACIER

Se dvěma daůšími wwoofery, němcem Sebastianem a francouzem Clementem, se jedeme podívat ke druhému ledovci Fox Glacier, který je od Franze 25 minut autem. Jásáme, když po příjezdu na k němu neprší. Neradujeme se ale dlouho. Po výstupu k čelu ledovce začíná opět co? Pršet. A nevypadá to, že by se to mělo náhle změnit. Takže náš mega výlet ukončujeme a jedeme zpátky.

O pár dní později vyrážíme k jezeru Matheson, jehož hladina má podle všeho nádherně zrcadlit odraz okolních hor včetně Mt Cook. Bohužel je zataženo (což opět není překvapující), takže nevidíme nic. 

Projdeme alespoň okružní track kolem jezera a vyrážíme o 20 km dál k Tasmanovu moři k bývalé zlatokopecké osadě u Gillespies Beach. Tam se rozhodujeme vydat se po nejdelší možné trase (7 km) z části po pláži, z části lesem, až k pláži Galway Beach, kde se mají vyskytovat tuleni. Mám pocit, že se v lese za tenhle nápad všichni v duchu proklínáme. Cesta je podmáčená, přímo na ní jsou mega louže vody a tím pádem i spousta bahna. Ať se snažíme, jak chceme,mokrým botám se nevyhneme.

Galway Beach

Dorážíme na pláž, kde po chvíli hledání zjišťujeme, že tu žádní tuleni nejsou. Už je celkem pozdě, tak se otáčíme zpět. Myslím, že jsme na sebe za ten výkon po návratu docela pyšní.

Odjezd z Franze

Ve Franz Josef už jsem skoro dva týdny a tak se začínám chystat na přesun dál na sever. S kluky si děláme rozlučkovou pizza párty. Pizzu zapíjíme pivkem a vínkem, venku prší, prostě normální večer ;-)
Ráno se jako první loučí moje belgická spolubydlící. Na rozloučenou nám k snídani připravuje borůvkové lívanečky. So sweet!

 

Pak se loučím já. Musím říct, že i přesto, že je Franz Josef místo s největším úhrnem srážek na NZ, což se během mého pobytu potvrzovalo, tak jsem tu měla pořád co dělat, a navíc jsem se opět seznámila se super lidičkama. 

V den odjezdu jak jinak než prší. Čeká mě tříhodinová cesta do největšího města západního pobřeží Greymouth.

GREYMOUTH

Greymouth je možná největší město západního pobřeží, ale bezpochyby také nejnudnější. Vzhledem k tomu, že tu trávím celý týden, si opravdu nevymýšlím. Wwoofuju v hostelu spolu s dalšími pěti lidmi. Alespoň, že práce je pohodičková, 2-3 hoďky denně, a spolubydlící jsou taky fajn.

Mám možnost si půjčit kolo, čehož samozřejmě využívám a jeden den vyrážím na projížďku podél moře. Není to nic extra, ale alespoň nějaký pohyb. Cesta je rovná, člověk by si řekl, že nic náročného. Kolo je ale staré, zrezlé, řídítka jsou proklatě nízko a nedají se posunout nahoru, takže jak moje záda, tak i zadek trpí a já celou cestu nadávám. 

Point Elizabeth

Když mě po dvou dnech trochu přestávají bolet sedací kosti, rozhoduji se vzít kolo opět na milost a vyrážím k 10 km vzdálenému místu Point Elizabeth, kde je asi 10 km pěší okruh v lese podél pobřeží. Kolo mě zase pěkně se*e! Procházka je ale pěkná, vyhlídka na moře a pobřeží parádní, a počasí neuvěřitelné, takže jsem spokojená. 

Punakaiki Pancake Rocks

Jedním z mála zajímavých míst, kam se dá z Greymouthu podívat, jsou proslulé Pancake Rocks ve 45 km vzdálené vesnici Punakaiki. Helen z Francie má auto, tak se do Punakaiki vydáváme ještě s Robertem z Holandska jedno odpoledne na výlet. 

Pancake Rocks opravdu vypadají tak trochu jako na sebe naskládané palačinky vyrůstající z mořského dna. Doporučuje se je navštívit za přílivu, protože v tu dobu tvoří přitékající voda mezi skálami jakési gejzíry. Dáváme si na skalách pivko, děláme pár selfíček a jedeme zpátky.

Moje západní dobrodružství končí a já se chystám přesunout přes Arthur’s Pass zpět na východ a odtud na sever do Nelsonu.

ARTHUR’S PASS

Výlet do Arthur’s Pass jsem po prvotních rozsáhlých plánech omezila na pouhý přejezd autobusem. Vzhledem k tomu, že nemám vlastní dopravní prostředek, to byla časově nejlepší varianta. Na AP jsem navíc slyšela smíšené názory a tak jsem usoudila, že si mohu delší pobyt v něm nechat ujít. 

Vyrážím z Greymouthu v 7:30 ráno, cestou je zataženo, což jinak malebné krajině trochu ubírá na kráse. A bude to znít asi smutně, ale po tom vše, co jsem ze Zélandu už viděla, ve mně projížďka AP zvláštní pocity nevyvolává. Nicméně si cestu autobusem užívám, zejména to, že nemusím nic dělat. Po téměř 4 hodinách končím opět v Christchurch odkud budu další den brzy ráno odjíždět na sever do města Nelson.