Střípky z West Coast

Návrat do Wanaky byl jako návrat zpátky domů. Starý dobrý George nezklamal, nechal mě přespat dvě noci, tak jsem mu alespoň posekala trávník a vyvenčila psa. Bude se mi stýskat, ale je čas jít. Mám domluvený další wwoofing, tentokrát na západním pobřeží, konkrétně u ledovce Franz Josef. 

FRANZ JOSEF 

Autobus přijíždí, (jupí! žádná další nemilá překvapení) a já vyrážím na cca tří a půl hodinovou cestu podél pobřeží. Přijíždím do sluncem zalitého Franz Josef. Už velmi brzy zjistím, že slunce tu není tak úplně častým jevem, ale o tom až později. Vítá mě majitel hostelu César, energický pětatřicátník z Argentiny. Ukazuje mi pokojíček, kde budu v následujích 2 týdnech bydlet. Je to čtyřlůžák, ale jsem tu prozatím sama. Později se ke mně stěhuje další wwooferka z Ásie, která za dva dny zase odchází, pak se pro změnu stěhuji já do vedlejšího pokoje… Ale no worries.

Pracovat začínám druhý den ráno. Mám na starost úklid kuchyně, převlíkání postelí, vysávání atd. Celkem pohodička. Tři hodinky denně, za které na oplátku dostávám ubytko, neomezený internet, snídani a polévku k večeři. Césarova manželka Erika je taky fajn, ukazuje mi, co a jak, a já si začínám pomalu zvykat. 

 
Dopoledne prší, ale odpoledne déšť naštěstí ustává, a tak vyrážím k ledovci. Nejsem sama. Tehdy si ještě neuvědomuji, že všichni vlastně využívají toho, že na chvíli přestalo pršet. Docházím k čelu ledovce. Jde o celkem zajímavý úkaz. Okolí totiž tvoří deštné lesy s vysokými stromovými kapradinami a ve vlhkém vzduchu si člověk připadá spíše jako v tropickém pralese. A pak se najednou z ničeho nic objevují hromady sněhu. Díky vydatným srážkám stékají ze všech stran hor vodopády, což v kombinaci se zalesněnými horami a zasněženými vršky tvoří úžasnou scenérii. Tož líbí se mi tu. 

 

Dny ubíhají, prší, prší, prší, někdy víc, někdy míň. I přesto zvládám projít všechny tracky, včetně těch náročnějších a delších jako je Roberts Point Track (12 km), kde jdu vesměs celou dobu ve vodě, 

nebo Alex Knob Track (17 km), kdy mám neskutečné štěstí, protože si vyberu jediný den, kdy je jasno, takže mám ze shora úžasný výhled. 

FOX GLACIER

Se dvěma daůšími wwoofery, němcem Sebastianem a francouzem Clementem, se jedeme podívat ke druhému ledovci Fox Glacier, který je od Franze 25 minut autem. Jásáme, když po příjezdu na k němu neprší. Neradujeme se ale dlouho. Po výstupu k čelu ledovce začíná opět co? Pršet. A nevypadá to, že by se to mělo náhle změnit. Takže náš mega výlet ukončujeme a jedeme zpátky.

O pár dní později vyrážíme k jezeru Matheson, jehož hladina má podle všeho nádherně zrcadlit odraz okolních hor včetně Mt Cook. Bohužel je zataženo (což opět není překvapující), takže nevidíme nic. 

Projdeme alespoň okružní track kolem jezera a vyrážíme o 20 km dál k Tasmanovu moři k bývalé zlatokopecké osadě u Gillespies Beach. Tam se rozhodujeme vydat se po nejdelší možné trase (7 km) z části po pláži, z části lesem, až k pláži Galway Beach, kde se mají vyskytovat tuleni. Mám pocit, že se v lese za tenhle nápad všichni v duchu proklínáme. Cesta je podmáčená, přímo na ní jsou mega louže vody a tím pádem i spousta bahna. Ať se snažíme, jak chceme,mokrým botám se nevyhneme.

Galway Beach

Dorážíme na pláž, kde po chvíli hledání zjišťujeme, že tu žádní tuleni nejsou. Už je celkem pozdě, tak se otáčíme zpět. Myslím, že jsme na sebe za ten výkon po návratu docela pyšní.

Odjezd z Franze

Ve Franz Josef už jsem skoro dva týdny a tak se začínám chystat na přesun dál na sever. S kluky si děláme rozlučkovou pizza párty. Pizzu zapíjíme pivkem a vínkem, venku prší, prostě normální večer ;-)
Ráno se jako první loučí moje belgická spolubydlící. Na rozloučenou nám k snídani připravuje borůvkové lívanečky. So sweet!

 

Pak se loučím já. Musím říct, že i přesto, že je Franz Josef místo s největším úhrnem srážek na NZ, což se během mého pobytu potvrzovalo, tak jsem tu měla pořád co dělat, a navíc jsem se opět seznámila se super lidičkama. 

V den odjezdu jak jinak než prší. Čeká mě tříhodinová cesta do největšího města západního pobřeží Greymouth.

GREYMOUTH

Greymouth je možná největší město západního pobřeží, ale bezpochyby také nejnudnější. Vzhledem k tomu, že tu trávím celý týden, si opravdu nevymýšlím. Wwoofuju v hostelu spolu s dalšími pěti lidmi. Alespoň, že práce je pohodičková, 2-3 hoďky denně, a spolubydlící jsou taky fajn.

Mám možnost si půjčit kolo, čehož samozřejmě využívám a jeden den vyrážím na projížďku podél moře. Není to nic extra, ale alespoň nějaký pohyb. Cesta je rovná, člověk by si řekl, že nic náročného. Kolo je ale staré, zrezlé, řídítka jsou proklatě nízko a nedají se posunout nahoru, takže jak moje záda, tak i zadek trpí a já celou cestu nadávám. 

Point Elizabeth

Když mě po dvou dnech trochu přestávají bolet sedací kosti, rozhoduji se vzít kolo opět na milost a vyrážím k 10 km vzdálenému místu Point Elizabeth, kde je asi 10 km pěší okruh v lese podél pobřeží. Kolo mě zase pěkně se*e! Procházka je ale pěkná, vyhlídka na moře a pobřeží parádní, a počasí neuvěřitelné, takže jsem spokojená. 

Punakaiki Pancake Rocks

Jedním z mála zajímavých míst, kam se dá z Greymouthu podívat, jsou proslulé Pancake Rocks ve 45 km vzdálené vesnici Punakaiki. Helen z Francie má auto, tak se do Punakaiki vydáváme ještě s Robertem z Holandska jedno odpoledne na výlet. 

Pancake Rocks opravdu vypadají tak trochu jako na sebe naskládané palačinky vyrůstající z mořského dna. Doporučuje se je navštívit za přílivu, protože v tu dobu tvoří přitékající voda mezi skálami jakési gejzíry. Dáváme si na skalách pivko, děláme pár selfíček a jedeme zpátky.

Moje západní dobrodružství končí a já se chystám přesunout přes Arthur’s Pass zpět na východ a odtud na sever do Nelsonu.

ARTHUR’S PASS

Výlet do Arthur’s Pass jsem po prvotních rozsáhlých plánech omezila na pouhý přejezd autobusem. Vzhledem k tomu, že nemám vlastní dopravní prostředek, to byla časově nejlepší varianta. Na AP jsem navíc slyšela smíšené názory a tak jsem usoudila, že si mohu delší pobyt v něm nechat ujít. 

Vyrážím z Greymouthu v 7:30 ráno, cestou je zataženo, což jinak malebné krajině trochu ubírá na kráse. A bude to znít asi smutně, ale po tom vše, co jsem ze Zélandu už viděla, ve mně projížďka AP zvláštní pocity nevyvolává. Nicméně si cestu autobusem užívám, zejména to, že nemusím nic dělat. Po téměř 4 hodinách končím opět v Christchurch odkud budu další den brzy ráno odjíždět na sever do města Nelson.

Central Otago a Southland

Třídenní zastávka v národním parku Mt Cook dopadla nad očekávání dobře. Díky úžasnému počasí jsem toho zvládla více, než jsem měla v plánu, včetně náročnějších tras. Odjíždím tedy spokojeně na jih. Příští zastávka - WANAKA.

Jezero Pukaki

Řidič autobusu cestou vypráví příběhy ze života a popisuje okolní přírodu. Děláme si zastávku u neuvěřitelně modrého jezera Pukaki kolem kterého se rozprostírají zasněžené Jižní Alpy. 

Když dojíždíme do městečka Twizel, s řidičem loučím a čekám na spoj do Wanaky. Do odjezdu autobusu zbývá několik hodin, a já brzy zjišťuji, že v Twizelu není kromě spousty letních chat vesměs nic. Volný čas tedy věnuji konzumaci fish&chips a odpočinku u řeky.

WANAKA

Do Wanaky přijíždím v pozdních odpoledních hodinách. Mám tu už předem domluvený wwoofing, a tak čekám, až si mě na parkovišti vyzvedne můj nový hostitel. George přijíždí a vydáváme se k němu domů, kde mi ukazuje co a jak. Mým hlavním úkolem je venčení jeho fenky a případný úklid domu. Zabydluji se ve svém pokoji a užívám si soukromí, které mi po bydlení v dormech už poněkud chybělo.

Jezero Wanaka

Wanaka je malé, zhruba sedmitisícové, městečko situované u stejnojmenného jezera obklopeného horami. Je tu spousta pěších i cyklistických tras a autem se lze za hodinku dostat do národního parku Mt Aspiring. 

Výhled z Mt Iron

 Několikrát šplhám na místní kopec Mt Iron, ze kterého je krásně vidět celé město, jezero Wanaka, druhé přilehlé jezero Hawea a okolní hory.

Výhled z Mt Iron podruhé

V průběhu týdne se jedeme s českou kolegyňkou projet na kolech podél jezera a následně řeky až do sousední vesnice Albert Town. Se psem pak chodím tradičně na procházku na opačnou stranu jezera k vinicím k Rippon Vineyard.

Wanaka's Lone Tree

Všude jsem obklopena luxusními vilami, opečovávanými anglickými trávníky a usměvavými lidmi. Podle George je Wanaka rájem na zemi: údajně tu není žádná kriminalita, nekrade se tu, naopak místní fungují jako komunita a hodně si pomáhají. Musím uznat, že to tu vypadá idylicky, možná až moc.

Na ceste do Mt Aspiring

 

Jeden den podnikáme výletu do parku Mt Aspiring, třetího nejrozlehlejšího parku na NZ.

 

 

Vpředu Rob Roy Glacier

S dalšími dvěma Čecháčky chceme vyjít k ledovci jménem Rob Roy. Jde o středně těžkou trasu lesem, končící těsně pod uvedeným ledovcem. Máme „štěstí“ a vidíme padat několik lavin (naštěstí z bezpečné vzdálenosti ;-) ).

Wanaka je fajn, ale dvět dní uběhlo jako voda a já se začínám trochu nudit. Je čas posunout se dál. O George a jeho fenku je dobře postaráno a wwofingovou štafetu předávám těm samým Čecháčkům, se kterými jsem zdolala Rob Roy Valley Walk. Good luck guys! 

Ještě poslední pivko s Georgem v místní hospodě a hurá na bus (ve kterém se mi potom chce samozřejmě hrozně na záchod).

Dalším cílem je Fiordland, konkrétně Te Anau. Ještě předtím se ale plánuji na jeden den zastavit v nejvíc akčním párty městě na Zélandu – v Queenstownu.

QUEENSTOWN

Opět nastává ztráta soukromí v podání bydlení na šestilůžáku. Z hostelu nejsem dvakrát nadšená, po wanackém klidu si přijdu trochu jak v říši divů. Není se, ale čemu divit. Queenstown je vyhledávanou destinací adrenalinovým sportů a dlouhých nočních mejdanů, a kvůli tomu sem jezdí nejen spousta turistů, ale i mladých Kiwíků.

Někdo paří ve vedlejším pokoji. Moc toho tedy nenaspím, i když špunty mi opět dělají dobrou službu. 

Queenstown a jezero Wakatipu

Ráno je krutá zima. Jdu vyšlápnout kopec Queenstown Hill, který má asi 900 m, ale počasí nahoře mi přijde jak na Mt Everest. Seshora je sice krásný výhled na jezero Wakatipu, ale já mizím raději rychle zpátky dolů, dát si někam horký kafe.

Kaváren je v Queenstownu opravdu dostatek, stejně jako luxusních obchodů, restaurací, barů apod. Já volím levnou zábavu a to procházku podél jezera, kterou zakončuji v rozkvetlých zahradách Queenstown Gardens. Asi už jsem na tohle moc stará, ale těším se na klid, který mě doufám čeká v Te Anau.

Trocha adrenalinu na závěr

Nakonec mě adrenalin v Queenstownu přeci jen nemine. Autobus, který mě má dovézt do Te Anau, jaksi nepřijíždí. Navíc zjišťuji, že se na jejich číslo nedá dovolat z mobilu, ale jen z pevné linky. Jdu tedy poprosit paní v informacích, jestli by jim nezavolala. Je ochotná a snaží se pomoct. Méně ochotná je už paní na druhé straně telefonu. Autobus prý přijel, sice se zpožděním, ale následně odjel, a je moje chyba, že jsem nenastoupila. Vysvětluji jí, že čekám na stanovené zastávce celou dobu a jelikož žádný autobus nepřijel, chci, aby mi zajistili jiný, který mě do Te Anau doveze. Dostávám samé zamítavé odpovědi a po 20 minutách zjišťuji, že tu ztrácím pouze čas. Kupovat si další lístek nehodlám, a tak dělám osudové rozhodnutí jít stopovat.

Dovlékám kufr na hlavní silnici a stopování začíná. Nečekám ani pár minut a zastavuje první auto. Milý pán mě bere do vedlejšího města a opět nechává na kraji silnice. Téměř okamžitě zastavuje další auto s řidičem ve středních letech, který je ochotný mě vzít velký kus cesty. Cesta příjemně ubíhá, pán je upovídaný, popisuje krajinu, povídá o svém životě. Po více než hodině cesty mě vyhazuje ve vesnici uprostřed ničeho, loučíme se, dostávám vizitku, kdybych jela někdy kolem jeho bydliště. Jak milé, že? Opět si stoupám k silnici se zvednutým palcem. Projíždí několik aut. Jedno z nich zastavuje a v něm postarší pár: Are you going to Te Anau? I am, indeed. Nasedám a nakonec jsem dovezena až před recepci Holiday parku v Te Anau. Jen si tak říkám, že mám štěstí, že se mi tohle stalo na Zélandu a ne někde v Bangladéši. New Zealand rocks! :-) Lidé jsou tu prostě fajn.

TE ANAU

Ač se to na počátku dne zdálo neuvěřitelné, cíl je nakonec dosažen. Ubytovávám se a jdu se kouknout po okolí. Te Anau tvoří malé centrum s restauracemi, dvěma supermarkety, několika obchody, bankou atd. Mimo centrum už jsou jen prázdninové domky a ubytovací zařízení pro turisty.

Fjordland láká hlavně kvůli velké koncentraci tzv. Great Walks – několikadenních túr po horách, kde každou noc strávíte v jedné z chat, které jsou po trasách strategicky rozmístěné.  Dalším lákadlem jsou plavby po samotných fjordech, a to přesně čeká další den i mě.

Částky za takovéto výlety se můžou vyšplhat do astronomických výšin. To bych ale nebyla z Čech, abych to nevymyslela levněji. Na serveru www.bookme.co.nz (uvádím pro ty, kteří se na NZ třeba chystají), což je něco, jako český Slevomat, ostražitě hlídám nabídky a nakonec výhodně zakupuji balíček autobus-loď-autobus do nejoblíbenějšího fjordu Milford Sound. Ušetřuji tím 50%, a to se, musíte uznat, vyplatí. ;-)

Nestor Kea

Ráno mě minibus spolu s dalšími nabírá u holiday parku a vyjíždíme po 121 km dlouhé silnici Milford Road směrem k fjordu. Jiná silnice k němu nevede, ale to vůbec nevadí, protože Milford Rd je sice dlouhá, ale má spoustu malých odboček s krásnými výhledy, jezery, vodopády a procházkami v lese. Ne nadarmo získala tato silnice status silnice světového dědictví (World Heritage Highway). Takovýchto zastávek děláme několik, přičemž se setkáváme i s drzými alpskými papoušky Kea, kteří požírají vše, co se naskytne.

 Cesta trvá asi 2,5 hodiny a nakonec dojíždíme k přístavu. Už z břehu je na fjord s tyčícími se špičatými zelenými horami úžasný pohled.

Vyplouváme. Loď proplouvá mezi horami, ze kterých stéká nespočet nádherných menších i větších vodopádů.

Míjíme Mitre Peak (1692m) - nejvyšší horu na světě vyrůstající přímo z mořského dn.

Když dorážíme k otevřenému Tasmanovu moři, otáčíme se zpět. Cestou potkáváme skupinku tuleňů, vyhřívajících se na slunci a míjíme ohromující 146 m vysoký vodopád Stirling Falls. Kapitán zajíždí téměř pod něj a my dostáváme pořádnou ledovou sprchu

Po cca hodině plavby nasedáme opět do minibusu a jedeme zpět. Super zážitek!

Kepler Track

Další den mám naplánovaný jednodenní výstup po jedné ze čtyř fjordlandských Great Walks – Kepler Track. Celý track normálně trvá 3-4 dny, ale mým cílem je pouze chata Luxmore Hut. Podle informačních tabulí si mám na zpáteční cestu vynahradit 8-10 hodin. Že tabule většinou přehánějí, už vím. Nicméně vycházím v osm ráno, jen tak pro jistotu.

 


K začátku tracku to mám 45 minut. Odtud mě čeká další cca hodinová cesta lesem podél jezera. Ze stanoviště Brod Bay začíná stoupání lesem, který je jak z pohádky.

Ani nevím, jak dlouho kouzelným lesem jdu, když najednou končí, já stojím na vrcholcích hor a pod sebou jezero Te Anau a zasněžené hory.

K chatě je to ještě asi půl hodinka cesty po větrné pláni. Dorážím, dávám si oběd v podobě sendviče a vyrážím zpátky. Celý track i s cestou do holiday parku mi trvá osm hodin, a jsem fakt ráda, když si můžu na pokoji sundat boty a padnout do postele. Chcípáček.

CESTA ZPĚT NA SEVER

Stopování mě chytlo (trochu kecám, ve skutečnosti jsou všechny cenově přijatelné autobusy plné), takže po check-outu z holiday parku dovlékávám svůj všudypřítomný kufr k silnici a opět zvedám palec. Ani tentokrát mě Zéland nezklame. V půl jedenácté ráno nasedám do auta ke svým prvním spasitelům, dvěma suprovým Rakušanům a v půl páté odpoledne mě třetí a pro tento den poslední řidička vysazuje před baráčkem ve Wanace. Plánovaných 220 kilometrů úspěšně zdoláno. 

 SWEET AS! :-)

Začátek cesty po Jižním ostrově a oblast Canterbury

Christchurch

Druhá etapa mé cesty po Novém Zélandu začíná v hlavním městě Canterburské oblasti Christchurch. Ubytovávám se v hostelu kousek od centra, abych mohla město projít pešky.

Už před začátkem cestování se rozhoduji netrávit ve městech více času, než je nezbytně nutné. Proto si i na prohlídku Christchurche vymezuji pouze jeden den, což se v závěru ukazuje být víc než dost. Město se ještě stále nevzpamatovalo ze zemětřesení v roce 2011, takže je velká část budov v polorozpadlém stavu, včetně nejznámějších památek jako Christ Church Cathedral a navíc tu ve velkém probíhají stavební práce. Když už nic, tak tu mají alespoň pěkné tramvaje ;-)

Christchurch tram

Vůbec mě tedy nemrzí, když Christchurch další den opouštím a vydávám se jižněji k jezeru Tekapo.

Lake Tekapo
Christchurch se se mou loučí zataženou oblohou a mrholením. Čím víc se od něj vzdalujeme, tím více se obloha vyjasňuje a sluníčko začíná hřát. Cesta (autobusem) trvá cca 3.5 hodiny. Po zhruba třech hodinách začínají být vidět zasněžené vršky Jižních Alp. Užasný pohled. Za poslední zatáčkou se objevuje největší novozélandské jezero - Tekapo. V zářivě modré hladině se odrážejí paprsky slunce a kolem se rozprostírají zasněžené Alpy.

Dávám věci do hostelu a vyrážím projít jednu z tras (Cowan's Hill Walkway). Z vršku kopců, po kterých jdu, je nádherný výhled jak na jezero, tak na okolní hory a já jsem naprosto unešená.

Cowan's Hill Walkway

Cowan's Hill Walkway

Cowan's Hill Walkway

The Church of the Good Shepherd

Scházím z kopců zpátky k jezeru a jdu se ještě podívat na místní atrakci - The Church of the Good Shepherd - v překladu Kostel dobrého pastýře. Je opravdu velmi fotogenický, což si očividně myslí i autobus japonských turistů, který sem zrovna dorazil :-/









Druhý den se vydávám projít nejpopulárnější trasu vedoucí přes kopec Mt John, na jehož vršku se nachází hvězdárna vábící návštěvníky z celého světa. Tato oblast se může totiž chlubit označením města s nejlepší viditelností hvězd a nočního nebe. Já mám bohužel smůlu, protože je zataženo, takže vyhlídka nic moc. Procházka je to ale i přesto moc pěkná. Z vrcholu Mt John se vracím zpátky podél jezera a pak už je načase si jít do hostelu odpočinout.

DORMS aneb zážitky z hostelu:
Ke mě do pokoje (abyste to správně pochopili - spím na šestilůžáku) se nastěhovává skupinka čtyř Číňanek a jednoho Číňana. Začíná neklidná noc (pro mě). Se špunty a maskou na spaní sice usínám, ale i přesto mě kolem jedné hodiny rána budí rachocení, když začne jedna z Číňaněk z nevysvětlitelného důvodu hlasitě zkoumat obsah svého kufru. Další nemilé překvapení, které přichází o něco později, je hlasité a neustávající chrápání jiné Číňanky.V půl šesté ráno už toho mám dost a přesouvám se do kuchyně. Stejnak v půl osmé odjíždím do Národního parku Aoraki neboli Mount Cook.

Národní Park Mt Cook/Aoraki
Do parku přijíždíme za nevlídného počasí. Je zataženo, fouká a je asi 5 stupňů. Mám pocit, že bych nejraději zůstala v hostelu a nikam nešla. Samozřejmě mi to nedá, takže vyrážím na jednu lehčí asi šestikilometrovou procházku (Kea Point Track). Když dorážím sem,

Mueller Glacier Lake

začíná se počasí vyjasňovat. Nakonec se dělá tak nádherně, až si říkám, že byla chyba si ten opalovací krém nevzít s sebou.

Kea Point Track

Na cestě zpátky k hostelu nemůžu sundat ruku ze spouště :-)

Mt Cook Village

Po check-inu a obědě se vydávám na další track (Red Tarns Track), tentokrát více do kopců. Potím se, funím jako bych běžela maraton, ale zato mám celou dobu úžasný výhled na okolní zasněžené hory, včetně Mt Cooku, a na vesničku v údolí.

Red Tarns Track

Red Tarns

Red Tarns track

Nahoře je výhled snad ještě lepší.

























Chci zjistit, co ve mě je, a tak se druhý den vydávám se na cca 5 kilometrový výšlap k horské chatě Mueller Hut, která se nachází ve výšce 1 800 m (nutno říci, že je tato trasa označována jako advanced, tedy pro zdatné horaly.) Nejdříve mě čeká téměř 2 000 schodů, přičemž po vyšlápnutí posledního schodu můžu ždímat triko. Jdu ale dál. Nastává příkré stoupání po kamenech, které postupně mizí ve sněhové pokrývce.

Sealy Tarns

Mueller Hut Route

Šplhám, vítr fičí. Jsem sama. Ostatní zůstali pode mnou. Snad ještě více spocená se dostávám na vršek.

Mueller Hut

Už "stačí" jen zatočit a ujít "pár" (asi půlhodina chůze) kroků a dostávám se k chatě. Jsem na sebe pyšná, nohy se mi klepou, a jsem zvědavá, jak to sejdu dolů.





Inu, po pauze se vydávám zpět, přičemž se po sněhu dolů spíš sklouzávám, než jdu. Když přichází na řadu schody, je to horší. Klepou se mi nohy a musím si dělat pravidelné přestávky, stoletá babička hadr. Nakonec to úspěšně slézám, ale nožky mám zmasakrovaný solidně. Aspoň, že je v hostelu free sauna...

Třetí a tudíž poslední den mého pobytu u Mt Cooku se sotva hýbu a navíc mám spálený nos (!!!). Na hostelu ale zůstávat nehodlám, takže se vydávám projít trasu s názvem Hooker Valley Track. Jde o asi 13 kilometrovou nenáročnou procházku podél řeky, která končí u ledovcového jezera s úžasným výhledem na Mt Cook. Proklínám sice každý schod, ale stojí to za to. Je to totiž nádhera, stejně, jako předchozí walky.

Hookey Valley Walkway

Hooker river

Mueller Lake